Historický vývoj písma

Čínské znaky - kandži

Archeologické výzkumy dokazují, že psaná čínština se ve formě piktogramů poprvé objevila zhruba před 5 000 lety př. n. l. Jednotlivé znaky se postupně zjednodušovaly, ale jejich funkce se neomezila pouze na zvukovou složku řeči, jako je tomu například u latinky, ale zároveň sloužila i k zachycení významu.

Naproti tomu v Japonsku psaná forma jazyka neexistovala zhruba až do 3. století n. l., kdy podle tradice přinesl první čínsky psané texty korejský učenec Wani. Japonci písmo převzali za své a začali jej používat pod názvem kandži 漢字 („čínské znaky“).

Nejprve se znaky používaly na základě fonetického znění v čínštině, což znamenalo, že japonské slabiky se zapisovaly těmi znaky, které výslovnostně slabikám odpovídaly. Soubor těchto znaků se postupně ustálil pod názvem manjógana 万葉仮名 podle první japonské básnické sbírky Manjóšú 万葉集 z 8. století n. l., kde byla použita.

Nicméně čínské znaky nebyly pro zápis japonštiny vhodné. Čínština je monosylabický jazyk, jedna slabika většinou označuje jedno slovo, tedy jeden znak, a gramatické vztahy vyjadřuje zvláštními slovy, zatímco japonština má slova víceslabičná a pro gramatické vztahy využívá ohýbání slovesných tvarů nebo připojování koncovek.

Japonské a sinojaponské čtení

Rozdílnost obou jazyků vedla ke vzniku speciální metody zapisování japonštiny, a to podle významu, který náležel znaku v čínštině. Vzniklo tak dvojí čtení znaků – japonské čtení, kunjomi 訓読み („významové“) a sinojaponské čtení, onjomi 音読み („fonetické“).

Sinojaponské čtení odkazuje k původní čínské výslovnosti, která byla částečně pozměněna fonetickým vlivem japonštiny. Japonské čtení odkazuje k výslovnosti existujícího japonského slova, které bylo ke znaku přimknuto až na základě významu.

Přestože sinojaponské čtení se častěji vyskytuje ve složeninách a japonské se používá především pro samostatná slova, neexistuje jednoznačné pravidlo, které by určovalo, které čtení kdy použít. Čínské znaky byly převzaty do japonštiny z různých oblastí Číny v rozmezí několika časových období, mnoho znaků proto získalo rovnou několik on a kun čtení. Schopnost určit správné čtení v dané situaci záleží především na kontextu a jazykové znalosti mluvčího.

Vznik slabičných písem

Původní japonská slova získávala již svou podobu, ale gramatické elementy stále zůstávaly záležitostí přepisu čínských znaků podle fonetického znění. Pro praktické účely bylo psaní celých znaků náročné, proto byly postupně zjednodušovány.

Úředníci a učenci používali v 10. století pro rychlý zápis jen část čínského znaku v ostrých křivkách, proto se pro toto písmo ustálil název katakana 片仮名 („písmo z částí“). Jeho použití setrvalo na úrovni učených textů.

Sógana 草仮名 („trávové písmo“), což byl zjednodušený zápis některých celých znaků manjógany, se začala používat zhruba od 9. století n. l. pro psaní japonské poezie a prózy. Psaly jí převážně ženy, u kterých nebyla znalost čínštiny a čínských znaků natolik důkladná jako u mužů, proto se pro tento způsob psaní vžilo také označení onnade 女手 („ženské písmo“). Během 10. století se zúžil a ustálil počet znaků sógany a vznikla tak narozdíl od katakany vzhledově jemnější a uhlazenější hiragana 平仮名 („ploché písmo“).

Na přelomu 11. a 12. století vznikl systém smíšeného psaní kandži a znaků slabičných abeced. Japonština začala pronikat do oficiálních čínsky psaných dokumentů a naopak sinojaponské čtení do textů japonských, pro zápis gramatických elementů věty se používalo slabičné písmo - nejprve katakana, tu však brzy nahradila hiragana. Tento systém zápisu se používá do dnešní doby pod názvem kandži kana madžiri bun 仮名交じり文 („smíšené psaní kandži a kany“).

Jazykové reformy

Krátce po 2. světové válce se začala japonská vláda zabývat jazykovými reformami, které si kladly za cíl snížit počet používaných znaků a zjednodušit jejich formu. Proběhla také změna slabičného zápisu v kaně, aby lépe reflektovala skutečnou výslovnost.

V roce 1946 byl představen seznam 1850 znaků pro běžné použití, tójókandži 当用漢字, který byl dále upravován a rozšiřován. V roce 1948 byl přiložen seznam 881 znaků, pro výuku během prvních šesti let povinné školní docházky a u velkého množství znaků byl snížen počet čtení. V následujícím roce bylo další množství znaků zjednodušeno a v roce 1951 bylo přidáno 92 znaků pro použití v osobních jménech, celkem tedy seznam čítal 1942 znaků.

Veřejnost však požadovala navýšení stávajícího počtu znaků, seznam proto prošel během 20. století dalšími změnami. V 70. letech bylo přidáno 56 znaků, v 80. letech 54 a v roce 1990 dalších 118. V současnosti zůstává hlavním jazykovým dokumentem džójókandži 常用漢字 ve své aktualizaci z roku 2010, který obsahuje celkem 2136 znaků.